Splnění snu po mrtvici může mít mnoho podob aneb moje cesta na Alpspitze

Když jsem stála pod Alpspitze, vůbec mě nenapadlo, že nejtěžší nebude ta hora. Nejtěžší bude znovu přijmout, že jsem po mrtvici.“

Přečtěte si neuvěřitelně upřímný příběh Aničky, která ukazuje, že i po těžké životní zkoušce má smysl snít a zkoušet nemožné.

Jmenuji se Anička. V jedenácti letech jsem prodělala cévní mozkovou příhodu a ochrnula na pravou polovinu těla. Znovu jsem se naučila chodit a dodnes se peru s následky – s těmi, které jsou vidět, i s těmi, které nejsou. Je to už skoro patnáct let a na svůj zdravý život nebo zdravé tělo si vlastně skoro nevzpomínám.

Měla jsem obrovskou smůlu, ale zároveň i štěstí. Byla jsem dítě, stalo se mi to mimo domov a doplatila jsem na rozhodnutí dospělých. Občas ve mně pořád zůstává vztek a pocit nespravedlnosti, ale vím, že už to dnes nezměním. A tak i po mrtvici dál sním své velké sny. Jako by můj život po mrtvici začal až ve dvaceti pěti a já se teď snažila dohnat všechen ten čas, který mi vzala.

Když se zrodí sen

Naučit se lézt po skalách byla jedna z nejlepších věcí, které mě v životě potkaly. Začala jsem věřit, že můžu zkoušet věci, které by mě dřív ani nenapadly. A s tím přišly i velké sny o velkých horách. Jeden z nich – vrchol Alpspitze – se měl splnit letos v létě.

První pokus a opravdový strach

První pokus vyškrábat se na Alpspitze klasickým lezením byl doslova holý boj o život. Nekecám. Byl to šílený adrenalin, ale ještě šílenější nápad. Dnes už se tomu směju, ale tehdy mi do smíchu opravdu nebylo. Nedokázala jsem vylézt ani první úsek. Při cestě zpátky jsem stála na úzké hraně skály, pod sebou desítky metrů volného pádu. Přede mnou jeden krok, který jsem prostě nedokázala udělat. Nohy mi ztuhly, jako by byly z kamene, a přišlo zhroucení. Poprvé po hodně dlouhé době jsem cítila opravdový strach, který vám úplně vypne hlavu. Najednou nezáleží na tom, jak moc jste tvrdohlaví nebo odvážní. Vaše tělo prostě řekne ne.

Ten den se sešlo tolik „poprvé“: poprvé opravdová vysoká hora, poprvé pocit méněcennosti a poprvé po mnoha letech i pocit, že mě mrtvice možná přece jen pořád dohání. To bolelo víc než odřené ruce.

Díky svému parťákovi, který zachoval klid a našel jiné řešení, jsme se dostali zpátky k lanovce. Ani další rozhodnutí - sejít k autu pěšky - nebylo úplně rozumné. Sestup byl nekonečný a prověřil moji rovnováhu. Kdybyste se mě tehdy cestou dolů zeptali, jaký výhled byl ten den nejhezčí, asi bych odpověděla, že ten na parkoviště, kde stálo auto.

Začal se hroutit obraz, který jsem si za 15 let vytvořila: že mě můj handicap vlastně nijak neomezuje. Přesto jsem se druhý den ráno probudila a věděla jediné – na vrchol Alpspitze se dostanu a domů neodjedu, dokud tam nevylezu.

Druhý pokus: Moje vlastní hlava

Druhý den jsme vybrali via ferratu. Nasadila jsem si sedák a helmu ručně pomalovanou hvězdnou oblohou a vyrazila. První úsek byl překvapivě dobrý. Cítila jsem, jak mě strach pomalu opouští a jak se do toho zase dostávám. Zůstala jen malá nejistota. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem na cestě musela pouštět rychlejší lidi. Což je na ferratech vlastně úplně normální. Ale já měla s každým dalším člověkem pocit, že jsem pomalejší, že zdržuju a že tam vlastně nepatřím.

Rozbrečela jsem se a nešlo to zastavit. Do výstupu jsem dala energii, sílu, dřinu i odvahu, ale jako by to nic neznamenalo, a moje hlava mi pořád opakovala, že je to málo. Začala jsem se srovnávat se zdravými lidmi kolem sebe. Nejtěžší na celé ferratě nebyla fyzická námaha, ale psychika – během několika hodin se rozpadl můj celoživotní pocit, že mě mrtvice neomezuje. A to bolelo nejvíc.

Vrchol, který nepřinesl radost

Cestou nahoru jsem několikrát brečela tak, že jsem musela zadržovat dech. Přitom jsem karabinu po karabině zdolávala další a další metr nahoru. I strach postupně úplně zmizel. Takže super, kdyby nebylo mé hlavy, mého vnitřního sabotéra.

A pak přišel vrchol. Přes slzy jsem viděla jen rozmazaný kříž. Měla jsem cítit štěstí, hrdost a nadšení ze splněného snu, ale nic z toho nepřišlo. Sedla jsem si a brečela dál. Nedokázala jsem z toho mít radost.

Bohužel i takhle někdy vypadá plnění snů po mrtvici. Ne vždycky nás v cíli čeká euforie. Cesta dolů pak byla obrovskou zkouškou a tvrdou srážkou s realitou: ano, nějaký handicap mám, některé věci jsou pro mě těžší a občas budu potřebovat pomoc. Přijmout to pro mě bylo mnohem těžší než přecvaknout další karabinu.

Hrdost přišla až doma ve sprše

Ten moment, kdy jsem na sebe konečně začala být hrdá, nepřišel na vrcholu ani při cestě dolů. Přišel až druhý den večer doma v koupelně. Při mytí jsem se zahleděla na svou pravou nohu, na které mám kvůli mrtvici mnohem menší lýtkový sval.

V tu chvíli mi to konečně došlo: Vždyť před patnácti lety jsem se učila znovu chodit a teď jsem vylezla na horu, která má 2 628 metrů nad mořem! Konečně přišla hrdost, spokojenost a sebeláska. Najednou jsem se na své tělo nedívala podle toho, co nedokáže, ale podle toho, co všechno už dokázalo. Pořád mě sice mrzí, že mi srovnávání se zdravými lidmi vzalo část radosti na vrcholu, ale vím, že jsem do toho dala úplně všechno. A dochází mi ještě jedna věc: moc horolezců po mrtvici totiž není. A já jsem jedna z nich.

Vaše Anička

Zažili jste také něco takto silného? Sdílejte v komentáři nebo v naší FB uzavřené komunitě.