Sebeláska po mrtvici - cesta zpět k sobě

Přehrát článek_Sebeláska po mrtvici

17:17

1. Úvod: Proč mluvit o sebelásce po mrtvici

  Cévní mozková příhoda (mrtvice) je obrovský zásadní zlom v životě. Mění tělo, psychiku, identitu, myšlení ale také náš vztah k sobě samým. Mnoho lidí o tom nemluví ale sebeláska je součástí procesu zotavování po mrtvici. Není to jen pohled a pocit toho jak vnímáme sami sebe ani náš osobnostní rys, mnoha lidí co před mrtvicí měli vysokou schopnost sebelásky mají mnohdy ještě větší problémy se sebeláskou po mrtvici než lidé s nižší hodnotou sebelásky před mrtvicí.

 Proč je tak těžké mít se rád po mrtvici, jaký vliv má mrtvice na sebelásku a proč se o tom tak těžko a mluví?

„Abyste mohli milovat to, kým jste, nemůžete nenávidět zkušenosti, které vás formovaly.“

2. Mrtvice jako zásadní životní zlom

  Fyzické změny, změny vzhledu a myšlení, psychické změny, ztráta identity, sociální změny, změny a ztráta životního stylu, dovednostní změny, změny životních cílů a priorit, a mnoho dalšího - to je realita toho co vše ovlivňuje mrtvice.

„Po mrtvici mohou nastat psychické změny jako úzkost, deprese, změny osobnosti a identity, stejně jako sociální izolace v důsledku kognitivních a emočních obtíží.“

Mukherjee, D., Levin, R. L., & Heller, W. (2006) – The cognitive, emotional, and social sequelae of stroke

2.1 Fyzické změny

  Většina publikací se zaměřuje především na fyzické změny kterýma se cévní mozková příhoda specifikuje. Jsou to viditelné a funkční změny našeho fyzického stavu, do jisté míry se dají správnou rehabilitací a rekonvalescencí zmírnit na minimum ale jsou následky které už změnit nejdou v důsledku poškození nervové soustavy a především mozku.

 Zhruba 70 % pacientů mrtvici přežije, avšak pouze 30 % z nich se vyléčí zcela bez následků. Polovina přeživších má dlouhodobé komplikace, 25 % vyžaduje ústavní péči a 45 % trpí poruchami chůze.

  2024 nasezdravotnictvi.cz, 2008 www.ordinace.cz

Nejčastější fyzické změny po mrtvici:

•        Poruchy hybnosti  (chůze, třes, poruchy koordinace a rovnováhy, spasticita)

•        Změny kognitivních funkcí  (poruchy řeči, paměti, myšlení, orientace, koncentrace, emoční změny, vaskulární demence)

•        Změny vzhledu ( nesymetrie mimických svalů, jizvy, změna váhy a úbytek svalové hmoty)

•        nižší výkon a tempo, větší únava, bolesti,

2.2 Psychické a emoční změny

 Psychické a emoční změny jsou často opomíjené a neklade se jim taková důležitost jako těm fyzickým. "Proč tomu tak je?" Jednoduše fyzické změny jsou okem viditelné, v podstatě si jich všimne každý když to psychické změny se rozeznávají těžko.

 Většinou se dělá vyšetření psychiatrem krátce po prodělání cévní mozkové příhody ale tak jak se mění náš fyzický stav tak se mění i náš psychický, akorát u toho psychického to může být naopak směrem dolů.

Nejčastější psychické změny po mrtvici:

•        Mentální změny (myšlení): zhoršená paměť, horší soustředění, zpomalené myšlení, zhoršená paměť, horší soustředění, zpomalené myšlení

•         Psychické změny (prožívání): deprese (smutek, beznaděj), úzkost (strach, napětí), emoční výkyvy, plačtivost, apatie (nezájem)

•        Osobnostní změny (chování): podrážděnost, výbuchy vzteku, impulzivita, ztráta zábran, snížené sebevědomí, uzavírání se do sebe

 Stejně jako u fyzických změn psychické změny také lze do jisté míry léčit, zaleží zda jsou trvalé nebo přechodné. Občas je cévní mozková příhoda jen spouštěč psychického onemocnění které již máme v rodině a tedy i v genech.

Typ změn

•        Mentální změny (myšlení): ~40 % a více (objektivní deficit) až ~70–90 % subjektivně

•        Psychické změny (deprese): ~20 – 40 %

•        Psychické změny (úzkosti): ~10 – 28 %

•        Osobnostní/behaviorální změny: desítky procent (často variabilní a nejednotně měřené)

  Deprese a sebeláska:

     Deprese jsou druhý nejčastější projev psychických změn po mrtvici a přímo brání ke vzniku sebelásky. " Proč zrovna já? , Nechci žít s handicapem.", "To je konec mého života?" tyto a další otázky se honí hlavou po cévní mozkové příhodě tak nějak sami a nedokážeme je ovládnout, deprese je totiž nemoc ne nálada a proto se musí léčit. Díky depresi se prohlubuje problém sebelásky "Jak se může mít rád člověk v depresi? - Odpovím vám na to z vlastní, nemůže nejde to, je to stejné jakoby jste chtěli z vroucí vody na povel udělat led.

2.3 Změna identity a vztahu k sobě

  Jedním z nejtěžších sociálních a osobních dopadů mrtvice je ztráta identity. Najednou už nejsem tím, kým jsem byl/a nebo se chtěl stát/la.

Typické prožívání:

•        Ztráta role (sportovec, pracující, silná osobnost)

•        Pocit odcizení sama sobě

•        Zpochybnění vlastní hodnoty

Otázky, které jsem si kladl/a: Kým jsem, když nemohu podávat výkon? Co ze mě zmizelo a co zůstalo? Mohu mít hodnotu i bez toho, co jsem dřív dokázala? Kým vůbec budu?

„Mrtvice bere jistoty, ne lidskou hodnotu.“

3. Proč je sebeláska po mrtvici tak těžká

Důvody, proč je sebeláska po mrtvici extrémně náročná: prožité trauma, společenský tlak na výkon a rychlé uzdravení, neviditelné obtíže, které okolí často nechápe, srovnávání se s minulým já, vnitřní konflikt mezi vděčností a bolestí, nedosáhnutí smíření a přijmutí životní situace.

Časté vnitřní myšlenky: „Měla bych být vděčná, že žiju.“ „Neměla bych si stěžovat.“ „Ostatní to zvládají lépe.“ přesně tohle se honí člověku po mrtvici hlavou.

 Ze své osobní zkušenosti vím že pro mě byla nejtěžší překážka přijmout se nebo spíše přijmout že jsou věci které už nezměním a budu se s nimi muset naučit žít.

Pacient po mrtvici který není aspoň částečně smířený s tím co ho potkalo a bude říkat jak moc se má rád "nevěřte mu je to blbost opravdu". Smíření je pramen kde cesta k sebelásce po mrtvici pramení a začíná.

„Bolest nezmizí tím, že ji budeme popírat.“

4. Sebeláska není slabost ani rezignace

Sebeláska po mrtvici neznamená vzdát se snahy. Znamená změnit způsob, jakým k sobě přistupujeme.

Sebeláska po mrtvici: ≠ sobectví ≠ rezignace ≠ vzdání se rehabilitace

Sebeláska znamená: Respekt k limitům nervové soustavy. Spolupráci s tělem místo boje. Stabilnější psychický stav. Pomáhá nám na cestě k lepšímu uzdravení, člověk co se má rád na sobě bude pracovat a snažit se o uzdravení více než člověk co má problém se sebeláskou.

„Sebeláska je základ, bez kterého se dlouhodobé uzdravování rozpadá.“

 Sebeláska není jen to že se máš rád/a, je to přístup a myšlení se kterým k sobě jednáš. Učit se říkat ne je sebeláska, odpočívat když to tělo potřebuje je sebeláska, starat se o své vnější i vnitřní já je sebeláska, umět si říct dnes mi to sluší je sebeláska. Sebeláska má spoustu podob ale především dělá náš celý život lepší a lehčí.

Důležitá fakta:

•      Sebeláska ≠ sobectví

•      Sebeláska ≠ vzdání se snahy

•      Sebeláska = respekt k vlastnímu tělu a limitům

•      Sebeláska podporuje rehabilitaci a psychickou stabilitu

5. Jak se učit mít se znovu rád/a po mrtvici

Tahle část nevznikla jako návod „jak být pozitivní a mít se víc rád“.

Vznikla z osobních zkušeností, z chyb, z návratů zpět i z pomalého učení se žít sama se sebou v novém těle a s novými výzvami.

5.1 Přijetí nového těla

Jednou z nejtěžších věcí po mrtvici je přijmout, že tělo funguje jinak. Ne hůř – jinak.

 Nervová soustava má své limity a regenerace má své tempo. Čím více s tělem bojujeme, tím více nás vyčerpává.

 Nesrovnávat se s tím, jaké bylo tělo před mrtvicí, naučit se své  tělo vnímat jako partnera v uzdravování, ne jako viníka nebo protivníka. Všímat si malých, často neviditelných pokroků, ty pokroky děláme pro sebe ne pro ostatní, mnohdy se může stát že mi změnu cítíme ale okolí jí nemusí vidět tak výrazně jako mi.

Z osobní zkušenosti vím, že přijetí neznamená rezignaci. Znamená přestat se trestat za limity, které nejsou naší vinou, vědomě si je uvědomovat a naučit se s nimi žít tak aby jsme upokojili své cíle a životní potřeby ale zároveň tím netrpělo naše tělo.

„Moje tělo přežilo mrtvici. To samo o sobě stačí k respektu.“ ano přesně takhle by to mělo být ale bohužel to nestačí, samozřejmě všichni jsme vděčný že jsme přežili ale stále jsme lidi a tak chceme více, chceme své úplné zdraví zpět a to v mnoha případech bohužel nejde, můžeme se ale naučit žít s tím tělem co máme teď a adaptovat se na změny které nám po mrtvici zůstaly.

Tipy:

•      Nesrovnávat se se „starým já“

•      Vnímat tělo jako partnera, ne nepřítele

•      Oceňovat i malé pokroky

•      být vděčný za to co dnes naše tělo dokázalo

5.2 Práce s vnitřním kritikem

Po mrtvici bývá vnitřní kritik velmi hlasitý. Komentuje tempo, výkon, chyby i únavu. Často přebírá jazyk výkonu, který jsme používali celý život.

„Měla bych zvládat víc.“ „Jsem pomalá.“ „Zase jsem selhala.“

V tyhle chvíle je náš vnitřní kritik řídicí jednotkou a v moment kdy převezme kontrolu je všemu konec, proto je důležité uvědomovat si že je to jen hlas v naší hlavě a ne realita kterou nás třeba vidí ostatní.

Učit se mluvit k sobě stejně, jako bych mluvila k někomu blízkému, je jeden z nejdůležitějších kroků k obnově vztahu k sobě.

Tipy:

•      Všímat si sebekritických myšlenek

•      Nahrazovat je realističtějšími

•      Mluvit k sobě jako k blízkému člověku

5.3 Nastavení hranic

Po mrtvici je nastavení hranic klíčovou součástí rekonvalescence. Energie, soustředění i psychická odolnost jsou omezené a jejich přetěžování může vést ke zhoršení stavu. Zdravé hranice znamenají umět říct „teď potřebuju pauzu“, „dnes už to nezvládnu“ nebo „potřebuju klid“, bez pocitu viny a bez nutnosti se obhajovat.

Nejde o slabost ani sobectví, ale o vědomou péči o mozek a tělo, které se hojí pomalu a nerovnoměrně. Respekt k vlastním signálům, schopnost odlišit skutečné možnosti od očekávání okolí a laskavost k sobě samé pomáhají chránit zdraví, předcházet přetížení a vytvářet prostor pro skutečné uzdravování.

Tipy:

•      Přijmi, že „méně“ je teď v pořádku

•      Říkat „ne“, i když to není příjemné

•      Respektovat únavu

•      Nenechat se tlačit do tempa okolí

•      Ujasni si své varovné signály

•      Mluv o hranicích jednoduše a bez omluv

•      Odděl „můžu“ od „měla bych“

•      Práce a výkon: hranice = prevence relapsu

•      Emoční hranice: nemusíš být „pozitivní pořád“

5.4 Péče o sebe bez výčitek

 Mnoho lidí po mrtvici má pocit, že si odpočinek musí zasloužit. Že klid přijde až „potom“, až bude všechno hotové, ať už jde o rehabilitace, povinnosti běžného života nebo úkoly co jsme si na bedra vzali sami.

Odpočinek je součást léčby, radost není jen odměna za výkon, psychická pohoda ovlivňuje fyzickou regeneraci.

Dělat věci, které nepřinášejí výkon, ale úlevu.

Péče o sebe není slabost. Je to základ, na kterém lze stavět další kroky uzdravování.

Tipy:

•      Odpočinek je součást léčby (dovolená, lázně, rehabilitační pobyty, relaxační den)

•      Radost není zakázaná a nemusím si jí zasloužit jen výkonem

•      Malé rituály (klid, pohyb, dech, ticho)

6. Podpora okolí a odborníků

Uzdravování po mrtvici není individuální výkon. Není to závod ani test odolnosti. Je to dlouhodobý proces, který člověk jen velmi těžko zvládá sám – i když byl celý život zvyklý být silný a soběstačný.

Z vlastní zkušenosti vím, že přijmout pomoc bývá někdy těžší než zvládnout fyzickou bolest. Často máme pocit, že bychom to měli zvládnout sami, že obtěžujeme, nebo že selháváme. Opak je ale pravdou.

Proč je podpora tak důležitá:

•        psychická zátěž po mrtvici je vysoká a dlouhodobá

•        Blízké okolí často nevidí neviditelné obtíže

•        Sdílení snižuje pocit izolace a osamění

Požádat o pomoc neznamená, že jsme slabí. Znamená to, že bereme své uzdravování vážně.

„Požádat o pomoc není selhání. Je to akt sebelásky a velké vnitřní síly.“

Možné zdroje podpory:

•        Psycholog nebo psychoterapeut – bezpečný prostor pro emoce, vztek i smutek

•        Podpůrné skupiny po mrtvici – pocit, že v tom nejsem sama

•        Lidé se stejnou zkušeností – porozumění bez vysvětlování

7. Sebeláska jako proces, ne cíl

Sebeláska po mrtvici není stav, do kterého se jednoho dne probudíme a máme hotovo. Je to proces, který se mění v čase – stejně jako naše tělo a psychika.

Jsou dny, kdy se cítíme silnější, smířenější a klidnější. A pak jsou dny, kdy se vrací smutek, vztek, bezmoc nebo pocit nespravedlnosti. Ani jedno neznamená, že jsme selhali.

Z vlastní zkušenosti vím, že velkým zlomem je přestat na sebe klást stejné nároky jako před mrtvicí. Přijmout, že dnes žiju jiný život – a že i v něm může být hodnota, smysl a klid.

„Uzdravování není přímka. Je to klikatá cesta, na které má každý krok své místo.“

8. Závěr: Poselství naděje a lidskosti

Pokud jste po mrtvici a čtete tyto řádky, možná se necítíte silní. Možná máte pocit, že zaostáváte, že byste neměli být dál, nebo že byste už měli být „v pohodě“.

Chci vám říct jedno: to, co prožíváte, dává smysl, není to na celý život, je to jen část cesty na které se zrovna nacházíte.

Mrtvice je zkušenost, která mění život zevnitř. Bere jistoty, plány i obraz sebe sama. A je v pořádku, pokud se s tím vyrovnáváte pomalu, po svém, s pochybnostmi i pády.

Sebeláska po mrtvici nezačíná pozitivním myšlením. Začíná tím, že si dovolíme být lidsky nedokonalí. Že přestaneme sami sebe trestat za to, co už nejde. Že k sobě začneme být o něco laskavější než včera.

Možná dnes nejde mít se rád/a. Ale možná jde se alespoň neničit se. A i to je obrovský krok.

„I po mrtvici máš právo na úctu, péči a lásku – především od sebe sama.“

Autorka Anna Henlínová

Anna Henlínová je pacientka po mrtvici v jedenácti letech, která svou osobní zkušenost proměnila v pomoc druhým. V profesním životě se věnuje lidem po mrtvici a jejich blízkým a otevřeně se zaměřuje na život po mrtvici bez tabu – od každodenních výzev až po hledání nové rovnováhy. Díky vlastním zkušenostem dokáže nahlížet na zotavování v celé jeho šíři, přičemž její silnou stránkou je citlivé uchopení psychické stránky a podpory v návratu k plnohodnotnému životu. Aktivně sportuje a dlouhodobě ukazuje, že ani po mrtvici život nekončí.