Psychologické aspekty CMP: otázky a odpovědi z online setkání s odborníkem

Přehrát článek_s psychologem o CMP

11:52

PhDr. Martina Svobodová pracuje v organizaci ERGO Aktiv, což je nezisková organizace zaměřená na rehabilitaci po poškození mozku, kde se věnuje lidem po cévní mozkové příhodě a dalších neurologických onemocněních. Její práce je rozmanitá, od vyšetření kognitivních funkcí přes podporu klientů v průběhu rehabilitace, až po krizovou intervenci pro pacienty i jejich rodiny.

V ERGO Aktivu vede také skupiny, kde mají klienti prostor sdílet své zkušenosti. I to pomáhá klientům cítit se příjemně v prostředí centra, je to nedílná součást procesu rehabilitace. „Není to jen sled terapií. Lidé si mezi sebou mohou povídat, sdílet, co prožívají, a zjistit, že v tom nejsou sami.“

Nově navíc rozjíždí projekt workshopů pro pečující a blízké. Ty jsou bezplatné, probíhají na Žižkově v Praze a během roku jich bude celkem pět. Zaměřují se na různá témata týkající se psychiky, ale zapojeni budou i ergoterapeuti a fyzioterapeuti. Více informací o workshopech naleznete ZDE: https://www.ergoaktiv.cz/care-and-share-novy-workshop-pro-pecujici/

Adaptace na změnu je dlouhodobý proces

Vyslovit své pocity bývá náročné. Každý člověk je jiný a je potřeba k němu přistupovat individuálně a terapeuticky. Adaptace na změny je dlouhodobý proces a u každého probíhá jinak. Nejtěžší po emocionální stránce bývá začátek, ale náročný je i další vývoj.

Pomáhá o situaci mluvit s okolím. Blízcí mohou poskytnout podporu, a hlavně budou vědět, co se děje. Je dobré si uvědomit, na co mám a co teď zvládám, jaké jsou moje silné stránky. Potřebuji si najít něco, co mě baví a co je pro mě důležité. Nemusí to být dovolená nebo něco velkého. Může to být prostor pro sebe, pro koníčky, místo, kde mohu nabírat energii.

Specifickou roli má i rodina a pečující, na které bývají kladeny obrovské nároky. U mateřství jsou ty nároky ještě větší.

Vždycky říkám, že nemusím být dokonalá matka, stačí, že jsem dost dobrá. To znamená, že v tu chvíli a v těch podmínkách, na co mám, jsem dobrá na to, co jde. Někdy je v pořádku nebýt stoprocentní. Někdy není špatné pustit dětem pohádku, zatímco já si dám kafe. Nemít na sebe tak velké nároky a zkusit najít podporu pro sebe, ať už v okolí nebo u pomáhajících profesí, je naprosto stěžejní. Pomoci může i sdílení s někým, kdo má podobnou zkušenost. Na to jsou ideální pacientské organizace a různé projekty, kde člověk zjistí, že v tom není sám.

Celý život jsem si poradil(a) sám(a). A teď nezvládnu skoro nic.

S podobnými pocity se ve své praxi setkávám velmi často. Univerzální rada, jak s nimi bojovat bohužel není. Často s klienty řeším, co jejich omezení přináší pro život a co u toho zažívají. Proč je to pro ně tak důležité, jak najít způsob, jak něco udělat jinak, případně najít něco, co teď aktuálně jde a v čem se budou realizovat. Někdy je potřeba přijmout, že se stav dál nelepší. Pak nastupují silné emoce, které mohou být velmi intenzivní. V takové chvíli doporučuji psychoterapii, která pomůže zvládat silné emoce. Nové koníčky a zájmy se nehledají snadno, když se člověk cítí špatně a je obklopen beznadějí. Proto je potřeba naučit se s těmi emocemi pracovat, vyhledat pomoc a někoho, s kým to mohu sdílet. Mým cílem je vždy najít tu správnou strategii, jak k tomu přistoupit. U každého je ta strategie velmi individuální a funguje jinak u každého konkrétního klienta.

Kdo má nárok na krizovou intervenci?

V nemocnicích jsou psychologové, kteří by měli zastávat roli krizového interventa napříč odděleními. Pak jsou samozřejmě organizace, které poskytují krizovou intervenci i po telefonu, různé linky krizové pomoci. Já řeším krizovou intervenci v ERGO Aktivu, a to nejen u klientů, ale i u pečujících. Důležité je zmapovat, jaká je situace v rodině, a podle toho nastavit další kroky.

Jak pracovat s neglect syndromem?

To je spíš parketa pro ergoterapeuty nebo speciální pedagogy, ale v každém případě je ideální multidisciplinární přístup. Při tréninku kognitivních funkcí u psychologa je potřeba respektovat toto omezení, zadávat úkoly v zorném poli a podobně. Důležité je znát kompenzační strategie a vyhodnotit je s ergoterapeutem. Dobré je, pokud si člověk uvědomuje, kde jsou jeho limitace a na ně se zaměřuje v rámci zpětné kontroly, například v rámci zaměstnání. Důležitý je i trénink ve spolupráci se zmíněným ergoterapeutem.

Jak snížit trauma po cévní mozkové příhodě?

Vždy pomáhá vypouštění emocí, sdílení toho, co se se mnou děje, a snaha to pojmenovat. Je rozdíl, jestli jsme smutní, nebo naštvaní. Je dobré to u sebe poznat a komunikovat. Trauma je však hlubší problém, který by měl být řešen komplexněji. Vždy je dobré dodržovat duševní hygienu, chodit na procházky (pokud to lze), umět relaxovat. Ale úzkosti a hlubší deprese by měly být řešeny komplexně, například psychoterapií či u vážnějších stavů ve spolupráci s psychiatrem.

Pomáhá s vypouštěním emocí například psaní či nahrávání deníku?

Opět je to velmi individuální. Někomu to pomáhá, ale pro někoho je to ještě větší tlak, že musí něco napsat. Vždy záleží na potřebách každého jednotlivce. Co je výhoda u deníku, že člověk tam může vidět posun, lépe zmapuje, co mu udělá radost a co naopak zhorší stav, když si zalistuje zpět. Někomu vyhovuje psát si například deníky vděčnosti, každý den si napsat pět věcí, za které jsem vděčná. Pomáhá to všímat si věcí, které jsou dobré a které se povedly.

Jaké doporučujete relaxační techniky pro uvolnění psychického napětí?

Doporučuji například metodu tzv. mindfulness. Princip spočívá především v tom, že si všímám toho, co se děje s mým tělem. Pomáhá to zklidňovat stres a soustředit se na tady a teď. Tato metoda je komplexní a v České republice lze nalézt i specializované terapeuty, avšak základy lze najít i bezplatně na internetu, třeba na youtube. Pomoci mohou i dechové techniky, například dýchání do čtverce. Jsou to krátká cvičení na pár minut, která pomáhají od akutního stresu.

Co dělat, když má člověk špatnou zkušenost s psychologem?

Bohužel se občas objevují zkušenosti, kdy pacient psychologickou péči nedostal. Někdy se stává, že zdravotníci jedou v zaběhlé rutině, kdy řeší tělesné zdraví, které je pro ně prioritou. Je potřeba si ale uvědomit, že pacient po cévní mozkové příhodě je v křehkém duševním stavu a potřebuje péči i psychologickou, která se mu někdy nedostane. Přesto lze i tak mnoho věcí zpětně zpracovat. Vracíme se k tomu, pracujeme s emocemi z té doby. Je důležité o tom mluvit, i když je náročné na to vzpomínat. Vyplatí se to, protože si člověk uvědomí, co se tehdy stalo. Jestli tam byl strach, hněv nebo bezmoc. A teď to můžeme rozebrat a posunout dál.

Jak mluvit o prodělané mrtvici s ostatními?

Tohle je velmi citlivé téma, které se často objevuje i u nás ve skupinách. Obvykle se objevují dva tábory: jeden nechce říkat nic a tvářit se, že nemá žádné omezení. Druhý naopak nemá problém cokoli otevřeně říct. Důležité je, si předem definovat, s kým a do jaké míry chci o své zkušenosti mluvit.

V práci doporučuji být upřímný a říct, jaké mám aktuální omezení. Když o tom druzí vědí, mohou s tím pracovat. Navíc tvářit se, že mi nic není, stojí strašně moc energie. Člověk pořád dohání, že tam nějaký handicap je, a navenek se tváří, že se nic neděje. To je extrémně zatěžující.

Ve vztazích doma nebo mezi přáteli doporučuji říkat si narovinu, co člověk potřebuje. Přehnaná nebo nevyžádaná péče není pomoc ani podpora. Naopak někdy může brzdit. Často to ale ta přehnaná péče vychází z toho, že druzí nevědí, co se od nich očekává, a bojí se zeptat, aby nebyli necitliví. Proto je důležité dát jasně najevo, co potřebuji a co zvládnu sám.

Trapné momenty podle často vznikají z nejistoty druhých. Nevědí, jak se mají zeptat, zda mohou, nemají žádné informace a vzniká trapná situace. Někdy pomáhá humor. Třeba říct: nepotřebuji lítost, ale chci jít na pivo jako dřív.

Zvláštní pozornost si pak zaslouží partnerské vztahy. Přehnaná péče může být ponižující, protože bere člověku pravomoci a důstojnost. Role se mohou změnit, z manžela nebo manželky se najednou stane člověk se speciálními potřebami. Ale je důležité myslet na to, že je to stále partner. Proto bývá dobré, když partner není primární pečující a pomáhá i externí služba. Díky tomu může zůstat zachovaná partnerská role a všechny rozhovory se netočí jen kolem péče.

Jak říct ne?

Je dobré ocenit snahu druhých a říct, že si vážíme toho, že chtějí pomoct. Ale zároveň vyjádřit vlastní potřebu a říct, jak to potřebuji já. Nastavování hranic je velmi citlivé téma. Člověk nechce nikomu ublížit, ale pro funkční vztah je potřeba mít mantinely vyjasněné. Nedostatek informací vede k domýšlení, proto je lepší říct věci narovinu, aby nevznikala nedorozumění.

Psychické napětí a spasticita

Psychické rozpoložení může mít vliv na spasticitu. V takovém případě pomáhají již zmíněné relaxační techniky, ale možnosti jsou omezené, protože jde hlavně o fyzicky podmíněný problém.

Strachy po CMP

Práce se strachem je velká součást terapie po cévní mozkové příhodě. Důležité je najít správnou strategii a zjistit, co konkrétně člověku brání. Vzpomínám například na klienta, který se bál chodit ven, protože měl obavy, že upadne a nezvládne se zvednout. S fyzioterapeutem jsme nacvičili, jak se zvednout ze země, začali jsme krátkými vycházkami a postupně se strach uvolnil. Dnes už zvládá chodit sám. Klíčové je tedy dobře rozlišit, zda je problém skutečně ve strachu, nebo zda jde primárně o motorické omezení. Se strachem se dá v psychologii pracovat velmi dobře. Je to sice běh na delší trať, ale rozhodně se vyplácí.

___

_______________________________________________________________________________

PhDr. Martina Svobodová vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nyní pracuje pro organizaci ERGO Aktiv, kde se věnuje diagnostice kognitivních funkcí, kognitivnímu tréninku, podpoře klientů v náročné situaci a působí i jako krizový intervent.