Okamžik, který vše obrátil zcela novým směrem. O silné vůli a o tom, jak může pomoc blízkých být největším darem.

Mrtvice mi do života přinesla mnoho nového. Mimo jiné i nový strach, a to z poranění levé ruky. Ta mi totiž zůstala jako jediná, na kterou jsem se mohla spolehnout - pravá nějak fungovala, ale zůstal v ní třes a nejistota. Jakékoli poranění mé zbývající zdravé ruky by mohlo být zásadní, to mi bylo jasné. Bála jsem se o to, jak by to ovlivnilo mou soběstačnost, sportovní cestu, ale i životy mě a mých blízkých.

Právě sport pro mě byl poslední dobou zásadní. Trénovala jsem jako divá - mým velkým cílem bylo zajet si handy cyklo maraton, neboli závod v 8 členném týmu složeného ze zdravých a handikepovaných cyklistů přes všechny kraje Česka za 4 dny. Chtěla jsem díky němu získat handbike pro svou kamarádku. Opravdu mi na tom záleželo - když jsem trénovala a zlepšovala se, cítila jsem se skoro nezastavitelná. Dostala jsem se do rutiny - každý den práce, kolo, běh, tréninky,.... Jenže i ty nejšťastnější cesty mívají nečekané zatáčky. Tak tomu bylo i v mém případě.

Ani jsem nemrkla - najednou, bůh ví jak, ležím i s kolem na cyklostezce. Byl to šok. Doufala jsem, že to nebude nic vážného, jenže bolest, která přišla později, se nedala přehlédnout. Urgentní příjem sice vyloučil zlomeniny, ale jak jsem později zjistila: nebylo to jen “pár modřin”. Nalomila jsem si ramenní kloub na levé ruce.

Další plán byl jasný - půl měsíce s ortézou, ruka u těla, klidový režim, a až se vše zahojí tak dlouhá rehabilitace. Jediné, co mi zbylo, byly zbytky odhodlání a moje pravá ruka: ta, co v ní od mrtvice mám třes. Tohle byl začátek úplně jiného závodu, než na jaký jsem trénovala. Po deseti dnech bolavého těla se fyzický diskomfort trochu zmírnil. Po bolesti nalomeného ramena ale přišla bolest nalomené duše. Já, vášnivý sportovec s velkými cíli - a najednou jsem zpátky v posteli, zase odkázaná na péči ostatních a bez svého režimu, bez náplně dní, bez cílů.

Byla jsem naštvaná, zoufalá. “Tohle bylo naposledy, na sport prostě kašlu, už to nemá smysl, už na to nemám!”, říkala jsem si. Bylo to nesmírně těžké. Když jsem se ke sportu vracela po mrtvici, tak tak jsem sesbírala potřebnou vůli a motivaci, ale projít celým tím procesem znova se mi prostě zdálo jako úkol nad moje síly.

Naštěstí ale žádná bouřka netrvá věčně - a stejně jako slunce po velkém dešti se i ke mně po období trápení vrátil záblesk vůle. “Takhle to dál nejde, tohle nejsem já. Chci zpátky svou jiskru - a udělám pro to, co bude třeba”, řekla jsem si jednoho dne, když mě pohled do zrcadla přiměl k znechucení.

Začala jsem znovu cvičit: jen zlehka, první den nohy, pak 10 km na rotopedu (11 den po zranění), které mi připadaly jako Tour de France. Třetí den jsem si dala 15 km: pro mé zotavující se tělo to byla celkem výzva, ale zvládla jsem to. A ten pocit, co přišel po zdolání cíle je přesně tím, co mi tak chybělo. “Tohle je ten život, za který chci bojovat”, říkala jsem si.

Další velkou výzvou bylo naučit se dělat všechno pravou rukou. Naštěstí jsem ale měla trochu “náskok” - dřív jsem bývala pravák, tak mi asi trochu z téhle svalové paměti v mozku přeci jen zůstalo. Je to docela legrační: najednou je ze mě zase pravák, tak jsem tak trochu pravák i levák zároveň. Doteď si nicméně pamatuju jak zranitelně jsem se cítila, když jsem tou třesoucí se pravou rukou bojovala s lžičkou k jídlu - nebo jak jsem musela své okolí požádat o pomoc i s tak “samozřejmými” věcmi jako je hygiena, oblékání, nebo krmení.

Přijmout pomoc pro mě zprvu nebylo lehké, ale teď vím, že to bylo zásadní. Moje rodina mě podržela, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Každý chleba chutná líp, když ti ho blízký člověk nakrájí - a ruka bolí míň, když ti někdo opatrně nasazuje ortézu. I ti nejrychlejší závodníci občas potřebují zastavit a nechat si od rodiny podat ručník a obléknout tričko. A tato pomoc není slabostí. Naopak - díky ní pak může závod pokračovat!

Jsem pečovatelka, tentokrát jsem ale své dovednosti využila při péči o sebe - od polohování ruky s polštářkem přes používání mřížkových tejp až po pití brčkem a jezení vidličkou. Přizpůsobila jsem se téhle změně směru a teď můžu zase žít. Pomohlo mi malování, filmy a seriály, procházky do přírody, nebo třeba konverzace s rodinou a přáteli.

Jsem teď zhruba v polovině léčby. Za týden se rozloučím s ortézou a pak mě čeká rehabilitace, elektroterapie, fyzioterapie a sbírání sil. I když mě ale rameno stále bolí, vím, že to všechno zvládnu. A taky vím, že mě tahle zkušenost neskutečně posílí. I s třesoucí se pravačkou se totiž můžu najíst toho, co mám ráda, ráno se učesat - a nebo prostě stáhnout vlasy do culíku a říct, že je to můj nový modní trend.

Nic není ztraceno. I když člověk někdy sejde z cesty, kterou pro sebe naplánoval, neznamená to, že bude už navždy sedět v lese - znamená to, že je čas se vydat novou pěšinkou, k vedlejšímu cíli, jiným směrem. Hlavně ale stále zůstat v pohybu: a ohlížet se za tou dálkou, která je za námi, s hrdostí v srdci.